Elmerova Boží muka                                                                                                                                    pomník je umístěn v polích v západní části Velkého Šenova u cesty do Lipové.

 Paní Marianne Kipping, rozená Kasperová ze Šenova č.244

 Naše kříže v polích a podél cest jsou, obecně vzato, svědky náboženského života našich    předků. Tak nám některé kříže prostřednictvím zbožného nápisu připomínají pomíjivost našeho bytí, nebo prostřednictvím textů z Bible, ať již ze Starého nebo Nového zákona, odkazují věřící na různé náboženské výzvy denního života. Zatímco některé kříže sloužily tehdejším místním lidem, ale i vnímavým pocestným jako místo k zamyšlení, byly jiné kříže u příležitosti procesí při různých slavnostních dnech, středem dění v celé obci. Existují ale i kříže kamenné, které byly skutečnými pomníkky. Budiž vzpomenuty kříže, zbudované jako upomínky na vraždy, nebo kříže, zbudované jako pokání. Ty se nacházejí v oblasti středního Německa a pocházejí převážně ze středověku.

Tak zvaná polní Boží muka v západní části Velkého Šenova (im Westen der Gemarkung von Groß Schönau),

nacházející se až na konci podlouhlých luk Kasperových ze Šenova č.244 a hraničícím s Lipovou, nese na sobě náboženský text, o kterém se píše níže. Tato Boží muka mohou být také svým způsobem pomníkem, i když jsou spojována s příběhem s nádechem frašky.

Nacházíme se asi v roce 1840. Vlastníkem zmíněných luk byl v té době Josef Elmer. Sňatkem s Teresií v roce 1820, dcerou a dědičkou sedláka Josefa Hille, se stal majitelem statku č.244 v Dolním Šenově. On sám pocházel ze starousedlického selského rodu Elmerů z Vilémova č.49.

S tímto Josefem  Elmerem je tedy nyní spojen příběh Božích muk.

Příběh popisuje učitel Josef Fiedler ve svazku XXIII severočeského Exkursions-Klubu (1878-1914) z roku 1900 (str. 288) následně:

Dřívější majitel (hospodářství v Dolním Šenově č.244) se jmenoval Josef Elmer, jehož louky byly u zmíněných Božích muk protékány potokem Heinbach. Na louce rostlo křoví a byly tam vhodné podmínky pro lov ryb, vyhrazený vrchnosti. Doleji se rozprostírající louky ostatních sedláků byly křovin zbaveny a skýtaly tak vyšší výnos. Proto šel Elmer za hrabětem se žádostí, aby směl i své louky zbavit křoví. Hrabě jeho žádosti vyhověl. Přišel ale vrchní úředník (Oberamtmann) a nechal lidi, provádějící práci, vyhnat. Elmer nechtěl uvěřit, že by hrabě vzal své slovo zpět a poručil lidem pokračovat v práci. Ti ale byli v zápětí opět vrchním úředníkem vyhnáni. Elmer se vydal za hrabětem do Prahy, vrátil se ale s nepořízenou. Hra pokračovala dále, až mezi sedláky došlo k opravdové revoltě, které přišli na pomoc dokonce i sedláci z Mikulášovic a Vilémova. Panští úředníci byli varováni a stáhli se. Později simuloval Elmer šílenství. Když se hrabě dozvěděl o Elmerových potížích, měl prý prohlásit: „A už je toho dost“ a louky byly konečně vyčistěny.

Když Elmer zemřel, zanechal hospdářství své ženě, přes kterou dál přešlo na Josefa Kaspera, jehož potomci zde hospodařili až do roku 1945.

Byl to také Josef Kasper, který v roce 1840  tato Boží muka zřídil.

Je na nich následující nápis:

Gottes Wahrheit, Tugend, Brüder lieben,kein Herz,

selbst nicht den Feind betrüben. Barmherzig sein, getrost im Leiden

Bosheit, Arglist und Sünde meiden. Das hat der Göttliche gelehrt!

Lebt so, dann seid ihr Seiner wert.

          Josef Kasper, Šenov 1840  (původně Joseph Elmer)

(Na zadní straně kříže stojí psáno: I.E.1844)

Od Karla Franze, sedláka z dolního Šenova č.239, jsem slyšel, že se za oněch časů skutečně musel odehrát soudní spor, když si zmínění sedláci na potoce Heinbach zřídili vlastní zavodňovací a odvodňovací systém, který narazil na energický odpor tehdejších úředníků. 

Bohužel se mi nepodařilo zjistit nic přesnějšího.

Autor článku Dr. Andreas Hille , překlad J. Straňák, foto mt.